HERMANN BUHL, ŘÍKEJME MU NÓBL BŮH L, BŮH LEZENÍ PO HORÁCH, ZASLOUŽÍ SI TO…

☼   21.9.1924 PŘED 90 LETY  (!)      ۞  27.6.1957 Z NÁHLÉHO NEBEZPEČÍ VRATKÉ ČOGOLISA

Pro každý krok si musí v ledovém srázu vyrýt bodákem kovové špacírky malou plošku. Sestupuje velice pomalu. Není divu, má za sebou víc než sedmnáct hodin výstupu ve výšce nad sedm a osm tisíc metrů, několik lezeckých výkonů nejvyššího stupně obtížnosti a dvě hodiny sestupu v náročném terénu, jak pro dítě, tak pro ženu a pro chlapa. Už několik hodin nepozřel ani sousto ani doušek tekutiny. Jeho mysl je téměř otupená a schopná sledovat jen jednu vůdčí myšlenku – musí sestoupit ke stanu, nebo se alespoň dostat ze stěny na příhodnější místo, kde by se dala strávit noc a nebolelo ho to moc. Nevnímá čas ani vzdálenější prostor. A náhle si uvědomí, že vidí jen na vzdálenost dvou tří kroků. Setmělo se. Musí setrvat na místě. Nechce to pochopit, ale nemá na vybranou, další sestup by zákonitě přivodil chybu a tady každá chyba znamená neodvratný pád do temné tisícimetrové hlubiny. Vyhrabe pro nohy trochu větší stupy, zapře se do hole, nahmatá ve stěně výstup a zachytí se jej a zády se opírá o ledový, téměř šedesátistupňový sráz. Je pár desítek metrů nad osmitisícovou hranicí. Dole v údolích už se důrazně projevuje příchod monzunového období a jeho bouří, tady nahoře je však zatím klidný dojem.

Je 21 hodin 3. července 1953. Jak se dříve zoufale držel myšlenky, že musí sestoupit, tak teď soustřeďuje všechny zbylé duševní síly k tomu, aby neusnul. Ale má jich už hodně málo. Probere se s úlekem, v okamžiku, který už hrozil ztrátou balance. Nekonečné minuty, hodiny, nekonečná noc, nejdelší v jeho životě, i když už jich ve stěnách prožil mnoho. Něco docela jiného je však bivakovat ve třech čtyřech tisících metrech v Alpách a tady.

Jen pohled upřený do tmy, kolem divoká pustina, řídký vzduch. Ani sebemenší náznak života. Jen nebezpečí náhlého, v Himálaji tak běžného zvratu počasí. Potom mu připadá, že se na jednom z protějších vrcholů zachytil slabounký proužek světla. Pomyslí na halucinace, ale pruh se zvětšuje, zjasňuje, až se hory dotknou první sluneční paprsky. Východ slunce je v Himalájích jistě úchvatný zážitek, ale nohy odmítají poslušnost, v pravém chodidle nemá vůbec žádný cit nazbyt. Každý krůček, k němuž se nakonec silou vůle dokopává, je dvojnásob obtížnější než večer. Dostává se ze stěny a doslova leze, nebo se potácí níž a níž. Po třiatřiceti hodinách od zahájení výstupu, naplněných událostmi, jaké dosud žádný člověk nepřežil, se vrací ke stanu ve výšce 6 900 metrů. Nevnímá nic, své dojaté druhy, radost z výhry, bolest z rozmaru. Vše přehlušuje jediný pocit – strašné žízně…

Úspěšný výstup Francouzů v roce 1950 na Annapurnu byl dílem rozsáhlé, dobře vybavené expedice, která vybudovala velký základní a několik dobře vybavených postupových táborů. Poslední postavili s velkou obětavostí a po mnoha útrapách členové výpravy asi 570 metrů pod vrcholem natolik včas, aby vrcholové družstvo mohlo podniknout útok v nepříhodnější dobu – začátkem června. Herzog a Lachenal byli první lidé, kteří se dostali na horu vyšší než osm tisíc metrů. Bez kyslíkových přístrojů to tehdy bylo nemyslitelné. Přesto byl jejich výstup spojen s velkými překážkami a s mnohým nebezpečím.

Stejným expedičním způsobem postupuje o tři roky později výprava na Mount Everest. Její členové a Šerpové vybudují koncem května poslední tábor dokonce jen 350 výškových metrů pod vrcholem a vytvoří tak podmínky, jež musely vést k úspěchu. Také Novozélanďan Hillary a Šerpa Tenzing Norgay dosáhli 29. května 1953 vrcholek nejvyšší hory světa s pomocí kyslíkových přístrojů.

O měsíc později užasl svět znova. Hermann Buhl vystoupal na Nangá Parbat bez kyslíku, když překonal naráz 1 300 výškových metrů v úžasném, pro odborníky zcela udivujícím čase 17 a půl hodiny. Tehdy se dušovali největší znalci himálajských velehor, že prý žádný člověk není schopen nad hranicí 7 500 metrů zdolat 330 výškových metrů za méně než sedm hodin. Buhl tuhle skálopevnou teorii, na níž se stavěly plány všech tehdejších expedic, doslova rozmetl. Když k tomu připočteme, že postupoval jako první člověk v těchto výškách bez kyslíku, že jeho vybavení se nedá s dnešním vůbec srovnat (například na nohou měl ovinovačky a na těle tři vrstvy běžného spodního prádla omezující pohyb údů), pak musíme uznat, že to byl jeden z největších, ne-li vůbec ojedinělý výkon člověka v dosavadní historii dobývání himálajských velikánů. I dnes by před takovým způsobem pokoření Nangá Parbat smekl celý horolezecký svět. Hermann Buhl předběhl svou dobu o mnoho let. Dnes jsou výstupy nad osm tisíc metrů bez kyslíku naprostou samozřejmostí, a dokonce jeho použití by devalvovalo úspěch téměř na úroveň sportovního dopingu, ale počátkem padesátých let minulého století to byl pro všechny ohromující výkon.

Když byl Hermann Bohl v chlapeckém věku, sotva by v něm někdo hádal budoucího horolezce, natož pak jednoho z největších v celé historii dobývání alpských a himálajských vrcholů. Byl malý skřet, a vědom si toho, že se s vrstevníky nemůže měřit, také dost uzavřený, samotářský s velkou duší. Maminka mu zemřela, když mu byly čtyři roky, a otec řemeslník jen s obtížemi zajišťoval pro rodinu alespoň to nejnutnější. Od narození žil Hermann v místě obklopeném ze všech stran alpskými vrcholky a hřebeny. Snil o tom, že na ně jednou vystoupá. Tahle touha se prohlubovala tím více, čím častěji se setkával mezi lidmi s křivdou, s ústrky a s nejapným posměchem. Bylo vážně znějící ironií, že pro tak slabého chlapce se nenašlo jiné učňovské místo než u speditérské firmy, kde se musel pachtit s těžkými balíky nákladu. Na druhé straně to byl možná jeden z nejdůležitějších krůčků k pozdější tak obdivované síle a vytrvalosti, co růže přináší. Ve třicátých letech prožívalo alpské horolezectví velký rozmach. Byla to doba, kdy se téměř každý rok objevovaly zprávy o zdolání některé ze známých severních stěn nebo o jiných prvovýstupech. Hermann tyhle zprávy doslova hltal. Jakmile dospěl do dorosteneckého věku, kdy se mohl zúčastňovat prvních organizovaných lehčích výstupů, přihlásil se do innsbruckého oddílu na vejšlapy. Jeho postavička na čerstvém vzduchu nevzbuzovala zrovna u vedoucích družstev přílišnou důvěru, nevěřili, že by tento prďola mohl podstoupit fyzicky přísné výstupy alpským horolezeckým terénem. Hermann se proto musel zpočátku smířit s tím, že postupoval vždy ve středu družstva, obklopen pro jistotu ostatními. Ale jeho železná vůle dokázat to co ostatní, ba ještě mnohem víc, byla nezměrná. Potají se vydával v každé volné chvilce do hor a zkoušel slézat partie, kde musel postupovat chráněn svými chráněnci. Bylo to riskantní, ale Buhl měl vrozené iracionální vlohy pro výstupy v horských stěnách a rychle si vštěpoval potřebné znalosti a zkušenosti v různém terénu. V oddíle záhy zjistili, že v jeho mrštné malé postavě se skrývá mnohem větší síla, než doufali, že je schopen výkonů, které i dospělí považovali za mimořádné.

Později pracoval v zámečnické dílně a nakonec v servisu sportovního nářadí. Do hor se vydával téměř každý den po šichtě a samozřejmě o každém víkendu. Nevyhýbal se obtížným úsekům traverzem nebo jiným způsobem, minimálně se jistil. Když mu bylo devatenáct let, to se psal rok 1943, dostal povolávací rozkaz. Němci začleňovali rakouské brance do svých vojsk a každou nekázeň a anarchii trestali okamžitým odesláním na frontu. Hermann Buhl to nějaký čas v kasárnách vydržel, ale jakmile zjistil, že vzduch je čistý, tedy že by to šlo, aby se nepozorovaně mohl na kratší čas vzdálit, volání hor neodolal, frnknul před armádními povinnostmi, aby se vrátil z nádherné túry plný dojmů. Čekal ho však už zmiňovaný postih. Na frontě se záhy dostal do zajetí. Když se v roce 1947 znovu dotýkal alpské lezecké stěny, zjistil, že ztratil téměř vše, co tak nesmírně pracně v horách dřív natrénoval. Pružnost, sílu, odhad, jistotu a tím i odvahu. Krůček po krůčku začínal znova od nuly. Ale času nebylo nazbyt, tížily ho existenční starosti, a tak se rozhodl, že si najde zaměstnání, jež mu umožní stálý pobyt v horách. Nosič nákladů na horskou boudu byla profese, na niž bohatí lidé a střední vrstvy, nejčastější návštěvníci Alp pohlíželi a možná ještě trochu pohlížejí s nepochopitelným despektem. Buhl na to příliš nedbal, hlavně že mohl být v horách, svým způsobem svobodný volnomyšlenkář. Denně stoupal až s třicetikilogramovou krosnou k horské chatě na Glungezeru. Z hlediska jeho pozdějších výkonů to zase bylo prospěšné rozhodnutí. Během několika měsíců získal svoji dřívější formu, fortel, dovednost. V té době uskutečnil se svým přítelem do každého počasí Knollem non stop přechod hřebene Gleirschkette s jeho dvaceti vrcholy. Byl to úžasný výkon, který předznamenal další Buhlovy horolezecké rekordy.

V letech 1949–1950 sledoval Buhl s nadšením přípravy Francouzů na Annapurnu. Dospěl přitom k rozhodnutí, že se jednou musí s nějakou výpravou do Himálaje dostat a dobře věděl, že se mu takové přání může splnit, jen když na sebe náležitě upozorní mimořádnými výkony. Volí proto ty nejzrádnější výstupy. V tomto období do roku 1953 zdolává severní stěnu Matterhornu a Eigeru, podniká obdivuhodné sólové zimní výstupy v Dolomitech. Zejména jeho výkon v severovýchodní stěně Piz Badile mu získává nezapomenutelný věhlas. Stěnu, kterou prostoupila v zimních nečasech družstva těch nejlepších alpských vůdců za tři dny, zdolává prcek Buhl za čtyři a půl hodiny s jazykem na vestě! Výkon, který dodnes nikdo nepřekonal. V neméně obdivuhodném čase zdolává také jihozápadní stěnu Marmolaty. Není proto divu, že když nejzkušenější veteráni rakouského horolezeckého sportu vedení dr. Herligkofferem vybírali členy výpravy na Nangá Parbat, na Buhla nezapomněli a přizvali ho k účasti. Telegram s touto pozvánkou, to byl ten nejcennější papír jeho dosti krátkého života. Buhl nepolevuje v přípravě, stále se pohybuje ve výšce nad 4 000 metrů, bivakuje tam. S přítelem Reinerem zdolávají naráz Chamonixní jehly v oblasti Mont Blancu, což je ojedinělý, předtím nikým nedosažitelný výkon.

V té době se také seznamuje s dostupnými materiály o Nangá Parbat. Poznává, že je to z mnoha pohledů zcela výjimečná hora. Ze všech čtrnácti himálajských vrcholů vyšších osmi tisíc metrů působí Nangá Parbat nejmohutněji. Ostatní vyrůstají z vysoké základny, a proto na účinku trochu ztrácejí, nejsou v moři ostatních vrcholů zdaleka vidět, ale Nangá Parbat až na samém okraji himálajského hřebene, má daleko nižší základnu a navíc nejbližší vrcholky jsou nejméně o tisíc metrů nižší. Její pět kilometrů vysoká stěna, vyrůstající až od vod Indusu, působí děsuplně a atraktivně zároveň. Není divu, že tato hora představovala téměř stejnou výzvu jako Mount Everest. Ale Nangá Parbat všechny nápadníky tvrdě odmítala pustit k sobě. Na jejích srázech se vymlátilo od roku 1953 plných 32 nebožtíků! Nangá Parbat zcela zdecimovala elitu německého křupanského horolezectví.

Buhl je si velice dobře vědom, co ho na Nangá Parbat čeká a pouští se do závěrečné přípravy, jakou do té doby žádný horolezec a možná ani účastník výpravy k severnímu pólu neprošel.

*

Jednoho květnového dne roku 1953 se začíná naplňovat jeho letitý sen, pro jehož splnění tolik vykonal. Po dlouhém pochodu se výprava dostává na známou Pohádkovou louku ve výšce 4 000 metrů, kde staví základní tábor. Odtud je na Nangá Parbat krásně vidět a Buhl v každé volné chvilce studuje její svahy. Neúnavně nosí náklady do vyšších táborů a má lví podíl na jejich vybudování. Každou cestou nabírá nové zkušenosti. Zejména lavinám, které na Nangá Parbat padají v nejméně očekávané chvíli a na místech, kde jsou málo pravděpodobné, věnuje dostatek času. S jednou se dokonce seznamuje na vlastní kůžičku a získává poznatek, že při každém sebemenším podezřelém hluku musí ihned vyhledat skrýš. Připadá mu, že příprava dalších postupových táborů a vůbec celé závěrečné části probíhá velice pomalu, je zvyklý na ostřejší tempo. Kompenzuje si to stálými výstupy, zakládá čtvrtý tábor o mnoho výš, než bylo určeno a podniká odtud sólové výpravy na okolní vrcholy. Vydá se na svou první „šestitisícovku“ Čongra Peak. Sleze i známou Rakiotskou jehlu a může si potom připsat k dobru, že se dostal o dalších tisíc metrů výš. Je ve výborné formě, jakoby každým výstupem, každým vyneseným nákladem sílil. Pak nastaly nečekané potíže. Nosiči, kteří nebyli z kmene Šerpů, odmítli jít dál než na hranici šesti tisíc metrů, údajně se báli zlých duchů a nebyli ani na takovou výšku fyzicky zdatní. Navíc se zhoršilo počasí a zdrželo postup. Nezbylo, než zajistit poslední fáze přípravy vlastními silami.

Vybudují tábor číslo 5 ve výšce 6 900 metrů a měli by mít ještě další dvě postupové základny. Na ty však už nezbývá čas. Je konec června, každou chvíli mohou přijít monzunové lijáky a bouře a meteorologické stanice také jejich příchod už hlásí. 2. července byli v pátém táboře Buhl a Kempter. Zastihl je tam příkaz vedoucího výpravy k okamžitému návratu. Bylo to z jeho hlediska naprosto správné rozhodnutí. Reálně si spočetl, že z pátého tábora by potřebovali na vrchol nejméně pět dní, dva dny je třeba vyhradit pro sestup. Za sedm dní je prakticky jisté, že je zastihne některá z monzunových prověrek vodotěsnosti, sněhově upravených ledově pojištěných. První příznaky zhoršení počasí se už dole začaly projevovat. Šest bivaků nad hranicí 7 000 metrů, bez kyslíku a potřebných zásob, o to se ještě žádný blázen nepokusil. V tak krutých podmínkách neměl nikdo šanci přežít. Buhlovi a Kempterovi se situace jevila trochu lépe. Nahoře bylo krásně, bezvětří, cítili se dobře, své sehrála i nemalá euforie. Oznamují do čtvrtého tábora své definitivní rozhodnutí – pokusí se o výstup. Buhl znovu a znovu promýšlí celou trasu, vytváří si postupně časový harmonogram cesty a dospívá k závěru, že se nahoru dostane za jediný den, sestoupí ještě nejméně o šest set metrů výškových, tam přečká noc a druhý den se dostane zpátky ke stanu. Kdyby někomu z lidí znalých poměrů v Himálaji tento plán sdělil, klepal by si na čelo nebo by se mu hlasitě vysmál.

Noc z druhého na třetí červenec 1953. Buhl nemůže ani na chvíli zamhouřit oka, stále se mu v hlavě honí staré neodbytné myšlenky. V jednu hodinu vstává a marně se snaží přimět Kemptera, aby také opustil příjemné teplo ve spacáku. V půl třetí je připraven k zahájení výstupu, Kempter v té chvíli teprve vstává. Dohodnou se, že Buhl půjde napřed, prošlape stopu a Kempter ho dohoní. Tohle rozhodnutí se možná zdá divné, ale tam nahoře se v takových chvílích uvažuje docela jinak. Pro Buhla byla teď každá minuta nesmírně drahá. Po dvou hodinách Kempter skutečně nastupuje do Buhlovy stopy, ale po pěti hodinách se vzdává a vrací se ke stanu. Buhla čekají na jeho velké cestě nečekané strastiplné potíže. K jedné z nich patří i nutný sestup k Bažinské štěrbině. Úkol náročnější psychicky než fyzicky. Ztratit v téhle výšce byť jediný, tak těžce vydobytý metr je nesmírně náročné, natož pak sto dvacet výškových metrů. Ale jiné východisko z nouze není. Buhla čekají dva lezecké výstupy nejvyšší obtížnosti, kdy musí sundat rukavice. V 18 hodin večer se doslova doplazí a dopadne vysílen na vrcholový hřeben. Má tři hodiny zpoždění proti svému plánu a dobře ví, co to znamená – při sestupu přenocovat mnohem výše, než si stanovil. Po chvíli oddechu stoupá dál. V 19.30 se dostává do místa, odkud se hora do všech směrů svažuje. V jakémsi polosnu, kdy nepociťuje žádné velké vnitřní vzrůšo, zabodává cepín, upevňuje vlaječky, fotografuje a nakonec posbírá šutry a postaví malou pyramidu – důkaz, že stanul na vrcholu.

V roce 1957 se vydává nevyčerpatelná čtveřice Buhl, Diemberger, Schmuck a Wintersteller do Himálaje, aby se pokusili pokořit 8 047 vysoký Broad Peak. Je to malá výprava nového typu, svým způsobem předznamenávající současné tak časté pojetí slézání himálajských štítů. Postupují velice svižně. Na co předchozí výpravy potřebovaly týdny, to vybudují za šest dní. Založili ve stěně tři tábory, poslední ve výšce 6 950 metrů. Nakonec se to všem čtyřem podaří: na vrchol se vyškrábat. Buhl je v té chvíli jediným člověkem na světě, který vystoupal na dvě osmitisícovky.

Po návratu do reality základního tábora vychutnávají úspěch i nádherné počasí. Buhl se po několika dnech oddechu znovu vydává na úbočí hory a snáší věci, které tam zanechali. Ostatní podnikají náročné túry do okolí. 20. června se vydává na samostatnou cestu i nejmladší ze čtveřice Kurt Diemberger. Buhl ho nechce nechat jít samotného, přece jen má benjamínek málo zkušeností, a vydává se jako chráněnec za ním. Spolu pak stráví čtyři krásné dny. Vystoupí bez obtíží na jihovýchodní hřeben ČOGOLISY až do výšky 7 000 metrů. Získávají úžasné záběry vysokohorské přírody a plni sil a dojmů se pomalu vracejí po hřebeni. Nenáročný, z jejich pohledu rekreační sestup. Diemberger jde první. Náhle za sebou zaslechne podivný šramot. Ohlédne se a strne hrůzou. Za ním je ve sněhové převěji jen velká, tmavá jizva. V místě, kde to nemohli čekat, se převěj náhle urvala a pod Buhlem se náhle otevřela tisíc metrů hluboká propast.

Schmuck po letech v jedné knize vzpomínal: „Není nikterak přehnané, když řekneme, že Hermann Buhl se výkony na Nangá Parbat a Broad Peaku zařadil mezi nejlepší horolezce všech dob.“ Jeho nesobecká, tak solidární obětavost krýt záda mladšímu kamarádovi ho nakonec stála vzácný život.